Rozhovor s Šárkou Mikovou aneb proč znát Teorii typů?

sarka_mikovaŠárka Miková je psycholožka a autorka knihy Nejsou stejné, která se zabývá teorií typů. Knihu sice neprodávám, protože to ani pro jednu z nás nedává finančně smysl :D ale rozhodla jsem se ji alespoň podpořit touto cestou, protože věřím, že by Vám mohla pomoci na cestě k sobě, svému dítěti, partnerovi a vůbec lidem kolem sebe. Tato kniha a tématika obecně je jeden z mnoha střípků, který mi zapadl do mé skládačky spokojeného života. Věřím, že když začneme chápat a respektovat své odlišnosti, bude nám na světě všem mnohem lépe. Samostatnost není o tom, jestli dítě umí být samo nebo dělat věci samo. Samostatnost je o tom, jestli je dítě samo se sebou spokojené a ví, co ono samo potřebuje a co je jeho přirozeným talentem a vášní. A protože  věřím, že změna přichází právě od rodičů, je tento rozhovor určen právě Vám.

Ale kdo je Šárka Miková a proč dělá to, co dělá, Vám už napíše ona sama:

Od mala jsem chtěla být hlavně "dobrou mámou", ale protože mé tři děti jsou jiné typy než já, musela jsem se hodně snažit, abych rozuměla jejich potřebám a vychovávala je tak, aby mohly být samy sebou, ale zároveň se chovaly s úctou a respektem k jiným lidem. Dneska už je jim 26, 24 a 18 (syn a dvě dcery) a mohu  trochu pyšně říct, že jsem (především díky Teorii typů) byla ve výchově úspěšná :) Ale hlavně jsem se díky svým dětem neuvěřitelně posunula já – ony byly mými největšími učiteli – Marek mě učil dokládat to, co říkám, logickými argumenty, Barča nechávat věci
otevřené a Dája užívat si krásu vnitřního světa představ.

Nejen mateřstvím ale živ je člověk ;) takže více než 20 let poskytuji poradenství dospělým i dětem, školám i firmám, v oblasti výchovy, vzdělávání, motivace, osobního rozvoje i práce s týmy. A vedle práce mi ještě zbývá čas dělat něco pro sebe a vyrovnávat se s faktem, že tělo stárne a metabolismus zpomaluje :) Ve volném čase se proto věnuji sportu – plavu, jezdím na kole a běhám, nejraději
všechno najednou a spíš dlouho než rychle, takže triatlon na delších tratích je moje srdcová záležitost.

Ale pojďme dál. Na Šárku jsem měla spoustu otázek a tady jsou:

Šárko, co vše dokáže vlastně Teorie typů prozradit?

Víc, než bychom asi očekávali od „nějaké typologie“. Třeba proč výchovu jednoho dítěte zvládáme s přehledem a s druhým nám to nejde, proč naše dítě škola nebaví, i když na to zjevně „má“, proč se nám s někým špatně spolupracuje. Teorie typů nezůstává na povrchu – neřeší, jak se chováme (to se v průběhu života mění), ale jaké vrozené potřeby nás budou provázet po celý život, co nás bude motivovat a dávat smysl. A protože tyto potřeby nemají všichni lidi stejné, může se nám v mnoha ohledech ulevit.

Z pohledu může Teorie typů třeba také odhalit potenciál dítěte a přinést doporučení, jak ho rozvíjet. Můžeme si skrze ni vysvětlovat, proč se dítě zachovalo určitým způsobem, a příště to zohlednit – předejít problému, změnit svou reakci, aby byla účinnější, apod.

Existují i typy, kterým škatulkování svědčí a vyžadují ho?

„Škatulkování“ je hlavní argument proti jakékoliv typologii. A to i přesto, že ho všichni neustále děláme – je to přirozený způsob, jak roztřídit velké množství informací. Takže škatulky všichni v hlavě máme a jmenují se: zodpovědný / nezodpovědný, otevřený / uzavřený, pořádný / bordelář apod. Teorie typů ale tyhle obvyklé škatulky boří, protože neříká, jací jsme, ale co potřebujeme, s jakým „nastavením mozku“ jsme se narodili. Když se narodí dítě, které má potřebu stability a předvídatelnosti, bude vyžadovat, aby se věci děly opakovaně stejným způsobem, protože to mu umožňuje jeho potřebu naplňovat. Tohle dítě nebude mít problém se naučit uklízet, protože strukturovanost prostředí taky naplňuje jeho potřebu předvídatelnosti, podobně jako mu nebude dělat problém naučit se plánovat. Ovšem dítě s vrozenou potřebou akce teď a tady nějaké přípravy a plány nezajímají. Přizpůsobuje se pružně tomu, jak se situace vyvíjí. Možná něco nedokončí, protože se změnila situace a už to není potřeba. Když to takhle vysvětlíme, už bychom asi slovo „nezodpovědný“ nepoužili.

Zpátky k vaší otázce – ano, některé typy potřebují kategorizovat víc než jiné, ale i tihle lidé kvitují s povděkem, že na mých seminářích se typ neurčuje pomocí dotazníku a škatulku jim nepřidělí nějaká externí autorita.

Co myslíte? Máme introvertní dítě nechat ve své slupce a extraverta divočit nebo se je snažit učit pracovat i s druhou stranou?

Ono je to s tou introverzí a extraverzí trochu složitější. Zrovna jsem o tom dávala příspěvek na facebook Teorie typů Pro účely tohoto rozhovoru to trochu zobecním. Čím je dítě mladší, tím více musíme vycházet vstříc jeho potřebám, nebrat je jako jeho rozmazlenost, nevděk či neomalenost. Nemůžete se zlobit na čtyřletého syna, který cizí paní na zastávce řekne: „Proč kouříš, umřeš!“, když jeho vrozenou potřebou je hledat logiku v tom, jak věci a lidi fungují, ale potřebu vciťovat se do druhých a myslet proto na dopady toho, co říká, na pocity lidí, mu přirozené není. To od mala dobře zvládá dítě s potřebou harmonie, tomu ale zase nemůžeme vyčítat, že se moc přizpůsobuje tomu, co chtějí ostatní a nemá svůj názor, protože pořád řeší, co na to řeknou ostatní. Mému synovi (příklad s kouřením ) je dneska 26 let a už se vcítit umí, ale logicky si nejdřív zanalyzuje, kdy se mu empatie vyplatí Říkat mu, když byl mladší, že je necitlivý, by k ničemu nevedlo, akorát by si připadal „divný“. Dítě se musí nejdřív naučit být tím, kým (z hlediska vrozeného nastavení mozku) je, najít v tom jistotu, opřít o to svou sebeúctu. Teprve pak se může učit být i tím, kým není.

Jaký je Váš názor na chválení dětí a aktuální trend popisné pochvaly?

Když mi v šesti letech syn přinesl během pěti minut třetí obrázek a já řekla „Máš to moc pěkné,“ jeho reakce „mami, ale ty jsi mě málo pochválila“ mě zarazila. Říkala jsem si, jestli to teda dělá proto, že ho kreslení baví, nebo protože chce pochvalu? Začala jsem se o to zajímat (je to už dvacet let ) a stala se na seminářích pro učitele propagátorkou popisného způsobu zpětné vazby. Stále souhlasím s tím, že pochvaly typu „Máš to pěkné“ vyvolávají závislost a zájem o činnost samotnou se může změnit v bažení po pochvalné reakci rodičů či učitelů. Díky Teorii typů jsem ale pochopila, že i tohle mají různé děti různě. Děti s potřebou kompetentnosti se nespokojí s pochvalou za něco, co je banální, očekávají objektivní posouzení (ideálně měřitelné) a jsou pyšné především na své intelektuální výkony v tom, co si samy vybraly. U jiných dětí hraje prim potřeba harmonie a ta se promítá i do učení – chtějí svou radost z toho, co se naučily, sdílet s někým, koho mají rády, protože jejich radost se pak násobí. To neznamená, že těmhle dětem máme říkat, že jsou šikovné, chytré, hezké. Jen si musíme dát pozor, aby si naši neochotu chválit nevyložily jako nezájem či dokonce nelásku. To je pro jejich vývoj totiž mnohem horší než nedostatek chvály.

Takže i s chválením je to ve výchově jako se vším – děti nejsou stejné

Vnímáte nějaká úskalí u výchovných kurzů, kterých se aktuálně nabízí mraky?

Především chci zdůraznit, že si vážím všech rodičů, kteří se nedrží svého úhlu pohledu, a hledají cesty, jak lépe rozumět svým dětem.

Pochybnosti ve mně vzbuzují takové knihy a kurzy, které jsou sice opřeny o reálnou zkušenost rodiče s vlastními dětmi, ale jejich autor nemá zkušenost s velkým množstvím dětí, různých typů a věků. Hrozí pak, že zobecňuje něco, co se zobecnit nedá. Jistěže se dá opřít o určité principy, které platí pro všechny děti, ale i tak je u většiny z nich potřeba k individualitě dítěte přihlédnout.

Úskalí pak vidím ještě v těch kurzech, které zaměřují pozornost pouze na děti, nikoliv na rodiče, kteří je vychovávají. Ti se totiž skrze rodičovství často vyrovnávají s vlastním dětstvím, a potřebují řešit více sami sebe než dítě (ne vždy si to ale připouštějí . A i když mají svou minulost jakž takž „vyřešenou“, nelze nebrat v úvahu, jak se osobnost rodiče promítá do vzoru, který dítě přirozeně napodobuje. Protože ten může být v naprostém rozporu s jeho přirozeností.

Dá se říct, který vzdělávací způsob (Montessori, Waldorf, Klasika, Scio...) by vyhovoval kterému typu? Nebo je to čistě individuální?

Když víte, na co ten který vzdělávací systém klade důraz, a zároveň skrze Teorii typů poznáte vrozené potřeby dítěte, můžete předvídat, co bude vašemu dítěti vyhovovat méně a co více. Učení dítěte s potřebou autonomie a kompetentnosti určitě prospěje, když si bude moci samo vybírat, co a kdy se bude učit, zatímco dítě s vrozenou potřebou stability a předvídatelnosti to může vnímat jako chaos a cítit nejistotu. Vrozená potřeba reagovat „teď a tady“, která s sebou nese učení metodou pokus – omyl, zase nebývá moc uspokojována v klasické frontální výuce. Ale nakonec je to spíš o lidech než o systému. Když učitel ví, jaký typ je on sám (a k jakému stylu výuky proto přirozeně tíhne), a zároveň je schopen zohlednit různorodost potřeb dětí (ideálně, když zná Teorii typů ), může prospívat dítěti v jakémkoliv vzdělávacím systému.

Víte, který typ je nejrozšířenější? Nebo který to má v dnešní době nejjednodušší?

Z hlediska toho, jak přijímáme informace, převažují v populaci smyslové typy, které jsou takříkajíc „nohama na zemi“, drží se reality. Mezi nimi jsou jednak lidé, kteří žijí „teď a tady“ a pružně se přizpůsobují, ale také ti, kteří nechtějí měnit to, co funguje, a drží se osvědčených postupů. Pro ty je dnešní doba plná změn a inovací trochu náročnější. Intuitivních typů, kteří za změnami a inovacemi většinou stojí nebo se k nim rádi připojují, je v populaci méně (25 – 30 %), což asi k tomu, abychom se jako lidstvo vyvíjeli kupředu, stačí Musí být totiž dost těch, kteří vize „prověřují realitou“ a pak je realizují v praxi.

Pokud Teorie typů někoho zaujala, čím může člověk začít teď hned doma po přečtení článku?

Může začít o sobě i o druhých přemýšlet jinak – ne, jací jsou, ale co potřebují. Uvědomovat si, co je pro něj v životě důležité, a připustit, že jiní lidé to mají jinak, i když nás jejich chování často irituje. A rozhodně si může začít říkat, že ve většině případů mu to ti druzí nedělají schválně. Mají totiž asi jiné vrozené potřeby :-)

Může se také tématu věnovat více do hloubky – na facebooku a webu zveřejňuji pravidelně zajímavé články o dětech, rodičích, typech atd. www.facebook.com/teorietypu, www.teorietypu.cz, dozví se zde také o seminářích, které na toto téma pořádáme.

Může si také objednat knihu NEJSOU STEJNÉ (v knihkupectví na ni nenarazí) - http://teorietypu.cz/nase-nabidka/kniha-nejsou-stejne

 

CO BY VÁS MOHLO JEŠTĚ ZAJÍMAT?
Pomůcky pro nejmenší | Zatloukačky | Hudební nástroje | Materiál na tvoření | Nábytek | Didaktické hračky

Hodnocení obchodu

Zobrazit všechna hodnocení >>
x